© 2011 Ing. Roman Fischer
Modelování informačních systémů je komplikovanou záležitostí pokrývající mnoho různorodých oblastí. Při snaze vyhnout se chybám je nutno brát v úvahu několik základních doporučení a počítat s tím, že tato snaha bude vykoupena určitým úsilím, které se však v budoucnu mnohonásobně vrátí. Podívejme se tedy na jednotlivé částí modelování informačních systémů a na nejčastější chyby, kterých se analytik nesmí dopustit.
Správné procesní modelování spočívá ve vytvoření věrného obrazu vnitřních aktivit a závislostí mezi nimi. Při analýze a následném grafickém zobrazení je potřeba se především vyhnout modelování organizační struktury (např. jednotlivá oddělení) místo hierarchie procesů, snaze modelovat data flow diagram místo diagramu procesních řetězců (dochází k tomu, že jsou analyzovány toky dat místo toků aktivit), neopomenout modelovat všechny firemní procesy (nepodceňovat podpůrné procesy, které nemusí být nebo nebudou nikdy automatizovány), nezabíhat do příliš detailní specifikace firemních procesů (hlavním cílem je dojít k aktivitám, ne zjišťovat a popisovat každou „primitivní“ činnost ve firmě) a používat vzájemné pohledy hierarchie i návaznosti (není možno dobře modelovat hierarchii, když nemáme řetězce procesů a obráceně).
Při objektovém modelování je nutné dbát především na zásady objektového přístupu a to hlavně na správné používání agregace a asociace a vyvarovat se jejich chybných vzájemných záměn. Při těchto chybách dochází k tzv. „rozprsknutí objektů“, neboli nesprávně definovaným hranicím objektů a následné nutnosti komplikovaných operací v kódu, aby bylo dosaženo toho, co by jinak mohlo být dosaženo mnohem jednodušeji. Problém této chyby však spočívá v tom, že není zpravidla na první pohled viditelná a dokonce je možné systém zrealizovat i s touto chybou. Dochází však ke zbytečným složitostem, malé transparentnosti a chybám systému.
Při modelování toků dat, neboli obrazu toho, jak informační systém komunikuje s okolím, je vhodné zavést a využívat jmennou konvenci, aby diagram byl dobře čitelný, používat postup shora-dolů a při rozkladu nezabíhat do nižších úrovně něž 3. stupně (bývá však uváděno jako hodnota doporučená). Mezi nejčastější chyby, kterým je potřeba se vyhnout, patří vytváření datastorů, z nichž se jenom čte nebo se do nich jenom zapisuje, vytváření tzv. „samogenerujících“ funkcí (tj. funkcí, které mají jenom výstupy) a vytváření černý děr (tj. funkcí do nichž data pouze vstupují).
V závěru je nutné samozřejmě propojit veškeré modely dohromady a zjistit, zda jsou konzistentní. Právě při této činnosti nám vyjde najevo mnoho chyb, kterých jsme se během modelování dopustili. Výsledkem správného modelování má být přehled událostí, akcí a stavů v celém modelu, které spolu souvisí a logicky na sebe navazují. Jak již bylo zmíněno u data flow modelování, je vhodné na začátku zvolit vhodnou jmennou konvenci a té se držet během celého modelování, což nám zajistí jednodušší orientaci v modelech při jejich vzájemném provazování. Zajištění konzistence modelů je možné považovat za jakési prvotní testování systému. Mnohdy je testování chápáno pouze jako ověřování funkcionality a výkonnosti již existující aplikace, ale testovat lze i bez běžící aplikace, a to právě kontrolou konzistence celého modelu.